Nový světový rekord Davida Drahonínského

Zveřejněno 21/01/2016

David Drahonínský, český paralukostřelec, o jehož zdraví v Santé pečujeme, opět překonal světový rekord a vybojoval tak další významnou zlatou medaili. Davidovi upřímně gratulujeme a děkujeme za následující řádky, ve kterých se s námi o své zážitky podělil.

13.– 19.1.2016 Mezinárodní závody v Dubaji

13. ledna jsem vyrazil v doprovodu svého tatínka a společně s dalšími členy českého týmu na 2. ročník mezinárodního turnaje do Dubaje, která se nachází ve Spojených Arabských Emirátech. Někteří členové české výpravy se zúčastnili již prvního ročníku, který se konal v loňském roce, a jejich kladné zkušenosti mě přesvědčily, abych se tohoto turnaje zúčastnil i já. Mezi startujícími byl kromě mě loňský vicemistr světa z Velké Británie John Walker nebo mistr světa z roku 2013 Fin Jean Piere Antonios a další závodníci např. z Jižní Koreje. Účast těchto borců pro mě byla příslibem kvalitního poměření sil a prověření mojí zimní přípravy. Ta probíhá posledních 16 let stejně a od konce října až do konce března jsem zavřený v hale na 18 m a účastním se závodů se zdravými střelci v rámci Českého lukostřeleckého svazu. Tento rok jsem poprvé vyrazil za střílením do teplých krajin. Venkovní závody se střílí na 50 m a oproti hale je vzdálenost skoro 3 x taková.

Let probíhal v pořádku, opustili jsme chladnou Českou republiku, kde se teplota pohybovala kolem bodu mrazu. Vzlétli jsme z letiště Václava Havla a po 9 hodinách bezpečně dosedli v Dubaji. Časový posun byl plus 3 hodiny. V cíli na nás čekala taktéž zima, ale ta tamní trvá přibližně od listopadu do konce února a během tohoto období se teploty pohybují přes den mezi 20 až 30 stupni. Ráno a večer je chladněji, ale člověk to zvládá jen s mikinou. Já celý týden nosil tepláky a tričko s krátkým rukávem. Z letiště jsme dorazili na hotel, který byl v rámci možností bezbariérový. Dali jsme si večeři a další den nás čekal trénink na 50 m.

S sebou do Dubaje jsem si vzal i nový luk, který mi dorazil z USA v prosinci a na 50 m jsem s ním ještě nikdy nestřílel. Každopádně jsem měl i svůj starý luk a nakonec i přes spokojenost s novým jsem vsadil na jistotu a závod jsem odstřílel s původním lukem. Přece jen jsem s novým měl možnost trénovat pouze dvakrát a člověk musí vystřelit aspoň 1000 šípů, aby si vše sedlo a luk se dal pořádně seřídit.

Druhý den nás čekal oficiální trénink. Během něj vám rozhodčí zkontrolují lukostřelecké vybavení a rozměry vozíku. Pro zajímavost např. síla nátahu luku v mojí kategorii nesmí být větší než 22,5 kg. U vozíku se kontroluje např. výška zádové opěrky. Závodník nesmí mít 11 cm pod ramenem žádnou podporu. Já prošel kontrolou bez komplikací a mohl jsem v klidu trénovat. Již od konce října střílím v hale na 18 m, a tak jsem byl mile překvapen, že jsem se na 50 m dokázal adaptovat tak rychle.

V sobotu dopoledne mezi 9 a 12 hodinou jsem měl na programu trénink a následnou kvalifikaci. Během ní člověk vystřelí 2 x 6 sad po 6 šípech, tedy celkem 72 šípů, a podle zisku bodů je nasazen do pavouka. Mně se podařilo střelit v první polovině 334 a v druhé polovině 342 bodů, celkem jsem střelil 676 bodů a to znamenalo, že jsem překonal svůj starý rekord o 2 body! Měl jsem velkou radost, jelikož jsem tento rok venku ještě netrénoval, a rozhodně vím, že mám jisté rezervy a rekord mohu ještě posunout.

Do eliminačních soubojů jsem postoupil z prvního místa a do pavouka jsem byl nasazen jako první. V eliminaci se střílí 5 sad po 3 šípech a ten, kdo nastřílí víc, postupuje do dalšího kola. Organizátoři rozhodli, že v mojí kategorii W1 sloučí muže a ženy dohromady. Pro mě to znamenalo, že jsem v semifinále narazil na britskou reprezentantku Jo Friz, která na posledním MS skončila druhá a v naší sloučené kategorii byla po kvalifikaci průběžně třetí a nechala za sebou ostatní muže. Jo Friz ve čtvrtfinále porazila finského reprezentanta, mistra světa z roku 2013, J.P. Antoniose. Věděl jsem, že to bude těžká soupeřka, ale udržel jsem si svou psychickou pohodu, porazil jsem Jo a postoupil do finále, kde na mě čekala další britská závodnice Jessica Stretton, která v semifinále porazila svého britského kolegu, stříbrného medailistu z posledního MS, Johna Wolkra.

Finále se střílelo v pondělí a člověk měl den na to, aby přemýšlel. Věděl jsem, že Jessica bude určitě kvalitní soupeřka, která v kvalifikaci střelila druhý nejlepší výsledek po mně a v ženské kategorii rovněž překonala světový rekord. Do finále jsem nastoupil po tréninku a střílelo se mi moc hezky. Opadla ze mě nervozita a užíval jsem si pocit, že jsem zvládl svůj první start na mezinárodní úrovni, ale i přesto jsem si udržel svůj vnitřní klid a držel jsem se svojí rutiny, kterou jsem si před závodem stanovil. Jessica se mnou ve finále prohrála a získala stříbrnou medaili.

Mně při závěrečném ceremoniálu pověsili na krk zlatou medaili a já jsem byl nadmíru spokojený se svým vystoupením na tomto závodě. Celkové vítězství a překonání světového rekordu byla dobrá odměna za tvrdou přípravu a já budu pokračovat v tréninku dál, abych mohl opět na příštím závodě předvést kvalitní výkon.

Z Dubaje jsem si ale odvezl nejen ty sportovní, ale také kulturní zážitky. Organizátoři pro nás připravili krásný zahajovací ceremoniál, který byl zakončen úžasným ohňostrojem. Během týdenního programu nám naplánovali i dva výlety. Jeden do dubajského muzea, které bylo super, navíc plně bezbariérové a moc zajímavé. Další výlet byl do největšího nákupního centra. Sami jsme se také byli podívat na největší mrakodrap světa Burdž Chalífa, který je 828 m vysoký a má 189 podlaží. My jsme se podívali do 150. podlaží, kam výtah vyjel za 60 sekund. Musím říct, že to byl krásný zážitek.

Další závod mě čeká první týden v dubnu, kdy se chystám na Mistrovství Evropy, které se uskuteční ve Francii. Dál mě čeká v květnu Světový pohár v Holandsku a Světový pohár v České republice, který se uskuteční 13. až 20. července.

David Drahonínský